Pivovar ČERNÝ OREL - hotel & pension, restaurant

text převzán z www.gastronews.cz, Autor: Jiří Řezáč z Větrníku

Hotel Černý orel rozprostírá křídla své působnosti na historickém Velkém náměstí ve městě, jemuž jeho kulturní původ udělil přezdívku Hanácké Atény a které díky výjimečnosti architektonického ztvárnění zámeckého skvostu a dvou zahrad včetně fluida města, je zapsáno v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 
Původ čtyřhvězdičkového hotelu s rozšířením ubytovacích kapacit prostřednictvím penzionu s klasifikací tří hvězd, spočívá v lékárně stejnojmenného názvu, jejíž zrod je datován letopočtem 1734.

Kroměřížský Černý orel má ve své provozní produkci, mimo jiné, jeden výrazný trumf, kterým je navázání na českou pivovarskou tradici vlastních minipivovarů. A tento staronový varný unikát je velkým magnetem pro ty, kteří hledají originalitu gastronomického požitku. Ten je jim nabídnut v podobě množstevní modifikační škále od 8° piva přes vyšší třídu standardního dvanáctistupňového ležáku, dále  až po 18° osobitý speciál značky Prometheus.
Hotelový a pivovarný komplex ve vyrovnané harmonii dotváří osobitá kuchyně sestávající z krajových a národních jídel v nabídce stálého jídelního lístku, denního menu či týdenní nabídky šéfkuchaře. 
Tento hotelově restaurační a pivní mix bývá průběžně zpestřen hudební produkcí s možností exkurzní prohlídky pivovarného zařízení a restauračního interiéru s možností konferenčního a společenského využití.
Počátek současného děje měl svoji startovní čáru v restitučním nároku rodiny Zubíků, původních majitelů, kteří vstup do nového režimu řešili pronájmem několika subjektům. Jenže takovýto druh užívání má úskalí ve striktní účelovosti investic zaměřených na výrobu, kdy interiér spolu s exteriérem zůstává odkázán svému osudu. Tato účelová skutečnost byla námětem úvahy ve směru funkčního budoucna, jehož výsledkem byl projekt restaurace, pivovaru a penzionu. 
Po zhotovení patřičné dokumentace všeho druhu přišel ke slovu námět výběru personálu. 
Jeho stěžejní osou byly tři osoby sestávají z provozního, sládka a šéfkuchaře. Jakmile se podařilo tuto nosnou strukturu hybných veličin zoptimalizovat, mohlo se již vykročit ve směru vývoje levou nohou.
Interiérová stránka byla svěřena brněnskému architektovi Konečnému, mající zkušenosti i s projekty uměleckých objektů. A to byl směr, kudy měl být duch Černého orla situován. Neměl to být pouhý funkcionalistický rozměr prostoru pro striktní konzumaci, nýbrž záměrem bylo i vytvoření kulisy děje prožitku, jež je emoční součástí zážitkové gastronomie, kdy se takové místo díky zpětnému návratu myšlenek prožitkové nirvány nazývá genius loci.
A zde se strůjcům myšlenky podařilo ve smyslu tvůrčího záměru prostředí udeřit hřebíček přesně na hlavičku. Procházíme-li restauračním prostorem, tak ve sledu jeho uspořádání nás průběžně oslovují úryvky literárních vět našeho autobiografického prozaika Bohumila Hrabala. Nejsou to avšak jen  písemné útržky, z nichž některé v literárním celku obdržely světové uznání či ve filmovém zpodobnění i oscarovou metu, ale je zde přítomna i mluva ducha vycházející z jednotlivých chodeb a návštěvnických kójí, které se podařio architektonickýcm dlátem vydlabat přesně ve stylu a slohu doby Hrabalových příběhů. Výběr tohoto druhu vyvěral zřejmě z osobního zaměření a ztotožňování se s podtextem Hrabalova vnímání prostředí a vkročíme –li do restauračních útrob Černého orla, dýchne na nás mluva akčního sentimentu pábitelské rozpravy velikého literáta. 
Čili původní zaměření budovy, která mimo jiné obdržela v roce 2009 čestne uznani za stavbu roku a byla původně lékárnou, má svoji nit působnosti utkanou ze stejného vlákna, kdy i v současnu je vhodným a účinným medikamentem lidské potřeby.



Boris Zubík - Spolumajitel a ředitel Černého orla, mladý muž subtilní postavy vyznačující se na první pohled evidentní  vnitřní silou svých předsevzetí. On je tím, přes něhož jde námětový tok inspirací, on je tím filtrem s možností polohy palce rozhodnutí ve směru vzhůru či opačném, ale rovněž zároveň i ten, kdo nese na svých bedrech mnohdy těžké břímě osobního rozhodnutí, popřípadě jiných.
Je dobré zachovávat duch tradice, je ředitelovo krédo. Jeden z prvotních bodů důležitosti spočíval v reálné stavební důležitosti, kdy plocha původní lékárny měla prostorovou hodnotu kolem 500 m čtverečních, ale pouze jeden vchod, a to z náměstí. Jeho využitelnost neměla své úskalí pro dřívější využivatele, jejichž činnost nebyla závislá na ploše o jednom vstupu. 
Pro nové osazenstvo tak vznikl námět s otázkou téměř nerudovskou „kam s ním“, myšleno s novým či dalšími vchody. Řešení otázky pomohla náhoda v podobě názoru jednoho muže, jehož zahraniční působení spočívalo v německém restauračním zařízení a zaujala ho tamní výroba vlastního piva. Tento námět vzbudil pozornost realizační skupiny, která následně došla svého uskutečnění v němž k jejímuž završení vedla cesta křivolakými cestami administrativního řízení a taktéž i evropským dotačním fondem. Takto zvolený způsob umožňoval i zbudování ubytovacích prostorů, které přetvořily částečný prostor původní lékárny na luxusní čtyřhvězdičkový hotel o osmipokojové ubytovací kapacitě first class a tříhvězdičkový penzion typu superior o sedmi stylových pokojích. Všechny ubytovací prostory jsou obdařeny puncem elegantnosti zdárně provedeného designu.

Je dobré zachovávat duch tradice, je krédo Borise Zubíka jehož práce měrou vrchovatou vyplňuje pozici výkonného manažera.
Moudra počinu marketingové ustálenosti, ale i atraktivity původního názvu v zaměření objektu, si byli vědomi členové vedení, z čehož byl odvozeno  i pojmenování zadní místnosti restaurace, kterou návštěvníci znají pod názvem Pivní lékárna. 
Zde promluvila hlasem kouzla vzpomínka na bývalé časy, kdy v obratu směrem k budoucnu může současná léčebná pivní procedura doznat své proměny, v níž třeba zlatavé národní stříbro doplní dílčí částí možná někdy v budoucnu podoba nějaké dobře stravitelná a dobrou chutí se vyznačující mast á la „Černý orel“, jak s úsměvem dodává ředitel Zubík. V kroměřížském hotelové multifunkčním objektu je totiž pro náměty všeho druhu otevřen neomezený prostor.
Záměr tvůrců v režijním uspořádání působnosti Černého orla spočíval ve vlastním přínosu nadstandardu historickému městu pyšnícího se unikátním zápisem na listině UNESCO s navýšením obohacení o vlastní pivovar s proměnlivou různorodou nabídkou pivních titulů osobité technologie a chutí.
Při sestavování a realizaci jednotlivých detailů záměru vnímali realizátoři velký respekt i úctu k prostředí, ve kterém se objekt jejich záměru nacházel a rovněž i k tradici kroměřížského piva, kdy uvedené subjekty měly jejich prostřednictvím nabýt nové vývojové podoby a významu ve směru dlouhodobého budoucna. To byl posvátný závazek v jehož jménu a významu  přistupovali k jeho realizaci.
Ředitel Zubík má pevně zakotvenu strategii záměru týkající se směru kterým hodlá vést hotelovo – restaurační komplex s vlastním pivovarem. Vrcholem jeho předsevzetí je nechat vznést Černého orla nejenom do výšin povědomí a zájmu místní klientely, ale úmyslem vrcholu je, aby rozpětí  křídel tohoto hotelového krále ptactva pokrylo  sféru zájmu o dobrou gastronomii a pivo osobitého způsobu výroby a chuti,  včetně  kvalitního a stylového ubytování, v co nejširším teritoriu celé České republiky.

Hotel Černý orel v Kroměříži, se kromě okolního půvabu města světového významu a strategické pozici na centrálním náměstí a specifiky řešení interiéru, vyznačuje ještě jednu unikátní předností spočívající ve vlastním pivovaru. Nejedná se v tomto směru o žádnou novinku, ale o návrat k tradičním kořenům pivovarnictví, kdy se malé pivovary nalézaly ve velkém množství na rozsáhlém prostoru našeho území.

V době, kdy v Černém orlu vznikla myšlenka v zaměření se na výrobu vlastního piva, byla jejím původním záměrem produkce v objemu dvou až tří druhů. Ovšem dle poznatků sládka Martina Hrubeše padl návrh rozšíření na větší sortiment, protože zkušenosti posbírané při jeho světové poznávací anabázi, jenom námátkově zmiňme Nový Zéland, Rusko, Gruzie, Arménie a další, hovořily u minipivovarů ve prospěch výběru z více druhů.
To je z pohledu návštěvníka jistotně vítaná nabídka, ale sama Kroměříž má kolem 30 000 obyvatel a napříč její dobré strategickém pozici tak vzniká otázka, zda více jak desítka nabízených druhů piv dojde i ke svému konzumačnímu využití, když navíc zakalkulujeme do řeči pochybnosti i dobu pivní trvanlivosti? 
Sládkova odpověď spočívá v poukázání na dva stabilní druhy, kterými jsou světlá jedenáctka a polotmavá dvanáctka. Ostatní sorty rotují kolem těchto stálic v periodickém intervalu, kdy jsou nasazovány v průběžných vstupech a jsou v nabídce, dokud se nevypijí až do dna příslušného tanku. Všechny vyráběné a nabízené druhy jsou podávány pod jednotným názvem „Černý orel“.
Připomeňme, že v Česku a de facto v sedmdesáti procentech světové produkce, je jeden typ piva, a to plzeňský, zvaný Pils. To je kmen, z něhož vyrůstá modifikační větvoví různorodosti nápadu, surovinových možností a osobitého umění sládka.
V případě produkce minipivovaru kroměřížského Černého orla se dostaneme ke 13 druhům piva rozličné stupňové škály a odstínů, procentuální přítomnosti chmele a extraktů, doby řízeného kvašení na spilce, rozličných hodnot a vlastností sladu a dalších příměsí náležící do nekonečné alchymie technologického výčtu přípravy pivního nápoje.
Všechny uvedené údaje v konkrétní podobě mohou nejenom spatřit, ale i ochutnat návštěvníci v jednom celku, pokud zvolí nabízenou možnost pivovarské exkurze, v níž v přítomnosti sládka se mohou ponořit do hlubin tajemství výroby piva  včetně jeho mnohočetné ochutnávky.
Sládek minipivovaru Černý orel Martin Hrubeš je profesionál, pro něhož jeho povolání není pouhou prací za účelem obživy, ale životním posláním, jak ostatně bude vyplývat z podtónu jeho mluvy v tomto rozhovoru.
Pochází z jihočeského Českého Krumlova, shodou okolností z města poctěného díky svůmu půvabu rovněž zápisem na listině světového kulturního dědictví UNESCO, kterým se pyšní i Kroměříž.  
Již během docházky na základní školu jej zaujal předmět chemie, od kterého vedly schůdky zájmu o poznatky pivního zákulisí ke studiu oboru biochemické výroby piva  a sladu. 
Jeho profesní působnost měla počátek v tehdejším pivovaru v Českém Krumlově. V této době, nspirován obsáhlými možnosti pivovarské produkce, navýšil svoje dosavadní poznatky na Střední potravinářská škole kvasné technologie v Praze. Studium u mladého ctitele pivovarného umění se uskutečňovalo v jeho pracovní působnosti, v níž prošel všemi stupni výrobního procesu a jeho zájem o profesi s výsledkem dobře odvedené práce, mu vynesl pozici mistra spilky.
Popřevratová doba s sebou přinášela velké proměny pivovarského průmyslu a úměrně tomu se měnila i následná působiště pivovarského mistra. Další pivní štací mu byl pivovar Samson v Českých Budějovicich, odkud směr Hrubešovy působnosti vedl západním směrem a to rovnou do hlavního města piva Plzně, do samotného Prazdroje. Zde se vypracovává na pozici směnového mistra s výrobní působností ve čtvrtině provozu.
Pracovat v našem nejvýznamnějším pivovaru je pro toho, kdo má k profesi upřímný vztah a zájem o další zdokonalování svých poznatků i pozice, bezesporu otázkou osobní cti a prestiže. Ovšem i takový gigant, kterým je Prazdroj, toho času Pilsner Urquell, se byl nucen natočit ve směru ekonomického kursu nové doby a stal se součástí jihoafrické společnosti SABMiller. 
Tento vstup do globální společnosti, v níž je Prazdroj vlajkovou lodí, znamená ale změnu poměrů i personálních perspektiv a směnový mistr Hrubeš se navrací do rodného kraje a to tentokrát do nejvýznamnějšího jihočeského pivovaru Budvar.
Ovšem i zde čas nové doby urychlil svůj komerční pohyb a Hrubešovy naděje vložené do představ působnosti na novém pracovišti rychle vzaly za své. 
V „Budějcích“ jak se v jihočeském regionu nazývá v žargonu krajské město, je ještě jeden pivovar, v jehož výrobním prostoru již putující pivovarník působil, a to Samson, v současnu nazývaný Budějovický měšťanský pivovar. Hrubešovy zkušenosti jsou vítány a nastupuje na pozici technologa pro varnu, spilku a CKT (cylindro-konické tanky), kdy jeho pochod obloukem českými pivovary z bodu A do stejného působiště, je klasickým příběhem návratu ztraceného syna. 
Jenže působnost neviditelné ruky trhu není na první pohled vidět, a to co nově příchozí podsládek začal poznávat teprve osaháním si skutečnosti vlastníma rukama, bylo v rozporu s jeho vstupní představou.
Na klasického českého pivovarníka se vzpurnou duší, toho již bylo moc a aby byl všemu co nejdále, zamířil si to až do dálav  kde je nepočetnější výskyt ovcí na světě, k protinožcům na Nový Zéland. 
Ve vzdálených dálavách východního Pacifiku se tak odlučuje od konopovité rostliny názvem chmel a nalézá útěchu u čeledi révotvaré, neboli révy vinné. Přechod od pivního oboru k vinařství, v jeho případě vinohradnictví, nemívá zas tak velkou tradici, ale u Martina Hrubeše k této profesní přesmyčce došlo a tento životní veletoč  a děje s ním spojené,  vypovídají do určité míry srozumitelnou mluvou o něm samém. Nicméně, ani Nový Zéland nebyl jeho dlouhodobým působištěm a Martinova krev zvýšila svůj tok na úroveň hladiny hypertenze pod vlivem mámivého hlasu Sirén domova a můžeme jej opět spatřit na palubě letadla, jehož příď je nasměrována k cílové stanici letu Praha. Zélandská réva vinná zanechala v českém světoběžníkovi stopu přilnavé třísloviny a výsledkem této působnosti je účast vystudovaného pivaře ve vinařské akademii v jihomoravských Valticích, odkud vychází s certifikátem sommeliéra. Světe, zboř se! Byť uvedené možná postrádá přirozenou typičnost, dosahuje Martin Hrubeš jedná výsady, kterou je obohacení chuťových smyslů dvou nápojových oborů, které navyšují jeho degustátorskou specializaci, jíž v každém případě hodlá uplatňovat v místě svého profesního původu, to je u piva. A příležitost přichází. Kamárádova nabídka, majitele minipivovaru v Praze, jej opět nutí usednout na palubu letounu a český sládek opisuje profesní kolečko na jehož obvodu působnosti se vyskytují názvy Gruzie, Volgograd (Stalingrad), Charkov či Arménie. 

 

Zkušenosti nabývané praktickými poznatky byly v tomto případě ryzí zelení opravdové nauky oproti matné šedi teorie. Martin Hrubeš si při výkladu svým postojů, názorů a počinů i výčtu jeho životních dějů nebere přílišné servítky při líčení porovnání svých předsevzetí se skutečnou realitou nastalou v dravém přechodu doby minulé na současnou realitu.
Ale pod drsnější slupkou popisu některých jeho postojů či projevů, jak lze lehce vyčíst z jeho řeči, se ve stoprocentní jistotě skrývá dobré jádro záměru jeho počinů, které tou rozhodující měrou vedou jeho kroky ke kvalitě díla, kterému zasvětil svůj život.
Hlavní postava tohoto dílu reportáže o Hotelu Černý orel v Kroměříži byla při každém pobytu v cizině přemožena touhou se vrátit do svých rodných Čech. To vždy jihočeský sládek po určité době i realizoval, ale v toužebných Čechách nezůstal dlouho. Tentokrát se ocitl na Moravě, přesněji na Hané, v již zmíněném městě ozdobené puncem kulturního dědictví UNESCO, konkrétně v hotelovém komplexu, jehož ozdobou a výraznou dominantou působnosti je hotelový minipivovar.
Uvedený výčet druhů zde vařených piv a jejich kvalita i atraktivita a rovněž odborná snaha o další přínos ve snaze vyhledávání nových cest směřujících ke zvýšení kvality, je součin a výslednice všech poznatků Hrubešovy profesní anabáze, kterou v hanáckém prostředí odevzdává ve prospěch svému předsevzetí a vlastní vizi o stavovské cti v pečeti kvality podložené poctivě odvedenou prací.

Nezbytnou součástí kroměřížského hotelu Černý orel je restaurace, coby gastronomická složka sestávající ze tří prostorových souborů. 
Název prvého z nich koresponduje s hotelovou raritou v podobě soukromého minipivovaru, a je jím Sladovna, jejíž prostor se vyznačuje největším rozměrem a je zdrojem výroby místního piva. 
Druhý, menšího rozměru, nalezneme pod názvem Židovna a patří k nejhezčím z restaurační prostorové trojice, jejíž název  vznikl  na pamět dřívější přítomnosti židovských obyvatelů. Kromě toho je tento prostor svým dílčím podílem i muzeem Rudolfa Jelínka, rovněž židovského původu, vizovického výrobce destilátů, jehož výrobní produkce svou kapacitou i puncem tzv. košer kvality dosahuje světové úrovně. Značka Rudolf Jelínek zaujímá v případě Černého orla dominantní dodavatelskou pozici a tímto způsobem se jí dostalo, včetně rodinného příslušníka, i tohoto druhu pocty. Poslední restaurační místnost se nazývá Pivní lékárna a je odvozena dle původního zaměření budovy, kterým byla lékárna stejnojmenného názvu.

V dřívějším dílu zmíněný Hrabalovský duch a jeho literární pábitelský projev je všudypřítomný a promlouvá konkrétní mluvou úryvků Hrabalových textů jeho literární tvorby z vypáleného písma železných desek zavěšených na stěně. Návštěvníci se zde nejenom setkají se známou tvorbou osobitého literáta, ale i s dosud nezveřejněmi zápisy, které získal architekt Konečný díky kontaktům s jeho potomky.
Usednutím do restauračního interiéru se tak s hosty rozjede „Ostře sledovaný vlak“ proti času do cílových stanic poetické prózy Postřižin,  Slavností sněženek či Obsluhy anglického krále a samozřejmě mnohých dalších.



Českým králem, slovenského původu, místní kuchyně je Peter Formánek, který s novodobou podobou Černého orla kráčí od samého počátku a s jeho osobou je spjata kulinární dvojrole šéfkuchaře a carvingového tvůrce. První muž přípravy pokrmů vyznává krédo spojitosti české pivní exkluzivity s vazbou českých pokrmů, v níž se snoubí některé surovinové prvky obou produktů. Nadzvedněme nyní u této produkce netradiční kuchyně pokličku charakteristiky tří stěžejních degustačních menu. 
Prvým je kuřecí steak Černá orlice s glazírovanou zeleninou a tmavou sladovou omáčkou, která je připravovaná z polotmavého sladu, z kterého je vařeno místní pivo.
Druhou specialitou je hovězí steak Černý orel se světlou sladovou omáčkou, s návdavkem grilované zeleniny.
A třetici všeho chutného vytváří špalíky z vepřové panenky marinované ve světlém pivu s celerovo žampionovým ragú s doplňkem tzv. chutney z řapíkatého celeru. Tohle degustační menu dotváří nezvyklá příloha tvořená jablky smažených v pikantním hrachovém těstíčku.
Netradiční provedení s tradičními kulinárními prvky udělují pokrmům podobu výjimečnosti, jež obohacuje nejenom jídelní lístek, ale i samu podstatu kulinárního zážitku včetně vyvolání impulzu v dobrém slova smyslu návštěvnické „recidivy“ , tedy návratu tam, kde se dobře vaří ve spojení záruky kvalitních kulinárních hodnot včetně osobitého designu restauračního prostředí.

To je ve zjednodušeném úvodu nastíněná charakteristika šéfkuchaře  a specifikum zaměření kuchyně Černého orla, nacházejícího se v malebném centru historické Kroměříže.
Petera Formánka znají rovněž milovníci uměleckého dekoru, který je ztvárňován prostřednictvím řezných nástrojů v ovoci a zelenině. Sugestivní kresby emoční fantazie vykouzlené břity filigránského nářadí do poddajných slupek a dužin přírodních plodů, nadchlo tisíce lidí na celém světě a Amorův šíp lásky k tomuto výtvarnému kumštu zasáhl i Peterovo srdce.
Šest roků je doba, ve které kroměřížský šéfkuchař ztvárnil již nějakou tu stovku uměleckých exponátů, kdy se mu za mnohé z nich nejednou blýskaly na hrudi medaile různých kovů. 
Za ty nejcenější bude Peter určitě považovat dvojitý zlatý třpyt ocenění jeho umění na největší české gastrosoutěži v Hradci Králové a velmi cenné stříbro ze světového poháru v Luxemburgu, který je odborníky v určitém pohledu řazen minimálně na roveň kulinární olympiády v Erfurtu.
Tedy obličej činností Petera Formánka má dvě tváře, z nichž se jedna vyznačuje podobou uměleckého hobby a druhá ztvárňuje profesní zaměření.
Pojďme nyní poodhalit roušku úvah kulinárního projevu v praxi v samotné kuchyni Černého orla a jeho prostorů vyhrazených hostům.
Návštěvník restaurace po provedení objednávky tráví dobu do zhotovení objednaného pokrmu různými způsoby, přičemž atmosféra restauračních místností, mocněná vůní jídel linoucích se z kuchyně, případně čichový či zrakový vjem soust od sousedního stolu násobí apetit chuti. 
A ten dokáže stupňující se silou tlačit na hemisféru ukojení touhy požitku i hladu.
Pro tuto chvíli je připraveno v Černém orlu několikero přemostění tohoto stavu v podobě pozornosti podniku v provedení tzv. amis bouche. Dobře sehraná kuchařská parta Petera Formánka zhotovuje pro tuto chvíli malý předkrm, zvaný hraška. Ten je připravován z hrachové mouky, v tomto případě pikantního provedení, která projde procesem rozvaření s následným ochucením česnekem, špenátem nebo paprikou, případně i jinými chuťovými doplňky. 
Z pohledu zhotovení má tak kuchař k dispozici stejné suroviny, z jejichž objemu připravuje pokaždé odlišné ochucení. 
Zde je první krok důležité gastronomické zásady, že zákazník má být osloven pokaždé něčím jiným.
Výše uvedené speciality vycházejí z námětových úvah i praktických počinů zhotovení samotného šéfa kroměřížské „černoorlí“ restaurace. 
Kombinace pokrmových surovin s pivovarským sladem se snoubí ve vyrovnanosti chutí i harmonii designu barev. Úspěšnost výsledku tohoto gastronomického experimentu byla dosažena ve spolupráci se sládkem hotelového pivovaru Hrubešem, jenž byl iniciátorem myšlenky dalšího zužitkování sladové suroviny. A dále byl již na tahu šéfkuchař Formánek, jemuž náležel úkol tuto vhozenou rukavici námětu zvednout a uvést do kulinární reality. Experiment obou mužů měl své zakončení, jehož výslednicí je servírovaná „svatá trojice“ degustačního menu v originální podobě á la Černý orel.

 

Nabídková strategie jídelního lístku Černého orla má časové rozmezí od pátku do středy, kdy se v tomto časovém prostoru objevují čtyři nové pokrmy s přídavkem vhodnosti pro hotelovou restauraci vlastnící svůj pivovar, kterým je vepřové koleno, žebra a další vepřové lahůdky, vytvářející optimální podpůrný doplněk konzumace českého pivního moku. V zjednodušené mluvě řečeno, ten zákazník, jenž ve víkendové době poctí svou návštěvou Černého orla na kroměřížském Velkém náměstí, se setká s nadstandardní nabídkou přesahující rámec nabízených pokrmů na jídelním lístku.
Peter Formánek má místo svého zrodu ve Skalici na Slovensku, kde se vyučil kuchařské profesi a po rozdělení Československa se přiženil na Moravu, kde nastoupil do zaměstnání ve Vyškově. Formánkovo tvrzení o skutečném místu vyučení hovoří až teprve v souvislosti s jeho vojenským působením v civilním oděvu, kdy pracoval v kuchyni, která zabezpečovala VIP servis pro hosty AČR. Tato působnost poskytovala kuchaři možnost kulinárního rozmachu, ve kterém se dal do pohybu talent tvůrčí nápaditosti podporován snahou profesního růstu.
To byla pro Petera velká příležitost ke gastronomickému hračičkářství v jehož stavebnici nápadů používal pokaždé odlišné kostky nápadů ve snaze různorodosti surovinové pestrosti, vizáže a chuti připravovaných pokrmů.
Po následném vale kasárenským prostorám se Petr s nabytými poznatky přesouvá západnějším směrem do Brna, kde proběhne menším počtem restaurací, z nichž za zmínku stojí restaurace Gurmán v samém centru jihomoravské metropole, kde strávil dobu rovných pěti let. 
Poté se znovu ocitá ve Vyškově, po němž následuje velký skok až do Středomoří, konkrétně na Kypr s roční působností. Exotika ostrova nacházejícího se v Mare Mediterraneum může svádět k představě o úžasnosti místních pokrmů, ale bohužel turistická komerce zde dosti zužovala kuchařovu původní představu o exkluzivitě středomořské kuchyně. Přesto i zde platilo, že jiný kraj, jiný mrav a vzato gastronomickou optikou, tak do Formánkovy kuchařské výbavy kulinárního umu přibylo několik dalších námětů, které navýšily rozsah jeho kuchařského projevu.
Takovéto věcné břemeno dosavadních poznatků si určitě světem putující kuchař nehodlal nechat pouze pro sebe, kdy mu přitom bylo jasné, že v roli řadového kuchaře nemohou jeho poznatky dojít k patřičnému využití.
Začal tedy vyhledávat šéfkuchařský post, z jehož empire mohl o mnohém rozhodovat. 
Klep a bude ti otevřeno, našlo svého uplatnění v době, kdy adept šéfkuchařského postu zaklepal na dveře nově vznikajícího hotelu Černý orel v Kroměříži. Vize vedení hotelu se potkala s představou náhledu na kuchařskou působnost kuchyně a výsledkem byla podaná ruka ke spolupráci.
Pro šéfkuchaře na jeho novém působišti bylo novinkou použití piva pro kuchyňské zpracování. Rodná Skalica, proslulá mimo jiné skvělým trdelníkem, je charakteristická svými vinohrady a pivo nebylo pro jejího rodáka až tak dobře prozkoumaným nápojem a jeho výroba s následnou aplikací pro přípravu pokrmů byla velkým tvůrčím nóvem. Ten, kdo má v sobě předpoklady a snahu pro zdolávání mu neznámých výšin, je ve své podstatě na půli cesty neznámého výstupu. Ve spolupráci se sládkem se i již zkušenému kuchaři otevírala velká brána, do té doby mu neznámých poznatků a nyní může ze zdolané výšiny svým hostům předkládat pokrmy na pivním podkladu počínaje polévkou i množinou sladových omáček. 
Pivo je zde používáno třeba místo droždí do štrůdlu  a jeho užití je zakomponováno v mnoha dalších, v této reportáži již zmíněných pokrmech.

 

Zde ale dbá šéfkuchař jedné důležité kulinární zásady, kterou je nevyčnívání základní ingredience nad ostatní příchutě výrobku. Musí být jejich harmonickým doplňkem, nikoli dominantou. Další šéfkuchařovou pozoruhodností v Černém orlu bylo setkání se s odpovědností za vykonanou práci, která v dnešní době tohoto společenského systému bývá vzácnější šafránu. Bohužel ve většině Formánkových poznatků při práci s mladými kuchaři se setkává s laxností a absencí stavovské cti. 
Je to velký problém naší společnosti v níž platí, že nemáme ani tak nevychované děti, jako spíše nevychované rodiče. Z toho se pak odvíjí odraz v projevu mladé generace.  Tohoto faktu jsou si kroměřížští „černí orli“ dobře vědomí a nečekají na nějakou prozřetelnost vnuknutí a vzali odpovědnost za mladé spolupracovníky své firmy do vlastních rukou v tom, že poskytují studentům místní gastronomické školy průběžnou praxi, z nichž si vybírají své budoucí kolegy v duchu představ moderního a prosperujícího podnikání. Spoléhat se na nezodpovědné polotovary hledají práci za pouhým účelem obživy, není způsobem podnikání v Černém orlu. 
Na druhé straně dostává kuchařský dorost příležitost osahání si opravdové kuchařiny a není stavěn na post pomocné síly, jejímž pracovním programem je škrábání brambor a mytí podlahy. Tohle vnímavé a citlivé mládí dokáže dobře rozpoznat a z příchozích studentů se mnozí hlásí na brigádní praxi. A to je cesta optimálního směru v zajištění si kvalitních kádrů pro dobro budoucna.
Černý orel je gastronomická sestava mladších, ale velmi zkušených lidí se snahou co nejvíce rozumět svému oboru a bez bázně i třeba za cenu procenta rizika hledající nové směry působnosti ve směru vstřícnosti k zákazníkovi. Nebývá to úplnou samozřejmostí a rovněž ani stoprocentní zárukou úspěšnosti. Ale je to budování pevného základu, který je investičním vkladem, jež se bude zúročovat po malých krůčcích ve smyslu znění přísloví, pomalu, ale jistě. Pokud kroměřížští černí orli u svého předsevzetí vydrží, a rovněž bude-li jim nakloněna příznivost osudu v jejich předsevzetí, mají  reálnou šanci dosáhnout svého cíle, který vyslovil spolumajitel a ředitel společnosti Boris Zubík, že je cílem nechat Černého orla nechat vzlétnout nejenom do výšin povědomí a zájmu místní klientely, ale až tak vysoko, aby rozpětí  jeho křídel  pokrylo  sféru zájmu o dobrou gastronomii a pivo osobitého způsobu výroby a chuti,  včetně  kvalitního a stylového ubytování, v co nejširším teritoriu celé České republiky.